Přitahují se protiklady anebo sedá vrána k vráně?

 

Hledáme si spíše sobě podobného partnera anebo takového, který nás bude doplňovat a bude nám opakem? Je pro spokojený vztah nezbytné, aby měli partneři stejné vzdělání, sociální status, věk, národnost, vyznání, životní cíle a touhy, anebo funguje lépe, když jsou partneři rozdílní a navzájem se doplňují a propojují tak různé světy? Ve svém okolí jistě snad každý z nás zná páry, o kterých všichni říkají, že jsou jako dvojčata a také ty, které bychom k sobě možná na první pohled nepřiřadili, ale jsou spolu spokojení a vztah jim funguje. Jak to tedy je – přitahují se protiklady anebo sedá vrána k vráně?

 

Výběr partnera je důležitou součástí života snad každého jedince a je ovlivňován celou řadou skutečností – máme nějaké preference, ale také máme přístup k omezenému množství potenciálních partnerů, v různých fázích života preferujeme rozdílné charakteristiky, často přeskočí jiskra s někým, s kým bychom to vůbec nečekali atp. Můžeme mít předem promyšleného ideálního partnera, který nám bude velice podobný, v praxi pak ale potkáme někoho, kdo bude naším opakem a stejně přeskočí jiskra a bude z toho láska. Může to ale fungovat když je každý jiný, anebo je lepší, když si sedá vrána k vráně? Podívejme se na to z vědeckého pohledu. Výzkumy ukazují, že si jedinci hledají partnera nikoli náhodně, ale na základě určitých psychických a fyzických vlastností a charakteristik, jde tedy o nenáhodné párování. Může se jednat buď o pozitivní (homogamii), anebo o negativní nenáhodné párování (nízkou podobnost, komplementaritu). Podle teorie homogamního párování si lidé hledají partnery, kteří mají shodné či podobné charakteristiky jako oni sami. Otázkou ale nadále zůstává, jak homogamie vzniká – zda skutečně už na začátku preferujeme partnery, kteří jsou stejní jako my sami anebo zda se v průběhu vztahu jeden druhému přizpůsobujeme.

 

Naopak podle teorie komplementárního párování si lidé hledají protějšky, které mají jen málo podobné charakteristiky jako oni sami, anebo zcela odlišné. Jedním z možných vysvětlení, proč se lidé párují na základě komplementarity může být, že díky vzájemně nepodobným či zcela odlišným charakteristikám dochází k jejich vzájemnému doplňování, a tím pádem k vzájemnému uspokojování potřeb partnerů a oboustranné spokojenosti.

 

Obě tyto teorie mají celou řadu příznivců, jak je to ale možné, když každá tvrdí něco jiného? Zdá se, že na oblast vztahů neexistují jednoduchá a jasně daná pravidla, nemůžeme se řídit podle nějakých tabulek a i když máme nějakou představu o tom, co by partneři měli splňovat, život nám může ukázat, že to funguje i jinak. Asi není podstatné to, jestli si jsou partneři podobní anebo zda jsou rozdílní, důležité je to, zda jim vztah funguje a jsou oba spokojení. V praktickém životě se tedy přitahují protiklady, ale sedají si i vrány k vránám a páry z obou těchto skupin fungují skvěle a jsou spokojené. Jak se říká: věk, vzdálenost ani rozdílné koníčky vztah nerozbijí. Vždycky je to jenom o dvou lidech, jenom na nich záleží, jestli vztah vydrží anebo se rozpadne...

Please reload

zde je místo pro vaši inzerci

zde je místo pro vaši inzerci

Please reload

Please reload

zde je místo pro vaši inzerci