PŘÍBĚH ČTENÁŘKY: Před padesátkou se mi zhroutil život, ale našla jsem sílu jít dál


Když je vám 47 let, nemáte už příliš chuť budovat něco úplně od nuly. Někdy ale život udělá změnu za vás. Manžel mě opustil s o dvacet let mladší ženou a nebýt si vědoma toho, že mám nějakou zodpovědnost vůči dcerám, asi by se mi nechtělo žít dál.


Byl to klasický příběh – muž v dobrém postavení ve firmě, mladá kolegyně z týmu. Byla jsem skoro až uražená tím neoriginálním průběhem. Jednou za mnou manžel přišel a řekl mi, že odchází. Že se ještě necítí tak starý, jako se cítí se mnou. To mne velmi ranilo, myslela jsem, že náš klidný způsob života mu vyhovuje. Také se přiznal, že stále potřebuje sex a že já už ho prostě tolik nepřitahuji. Když mi to všechno řekl, byl to pro mne hrozný šok. Bušilo mi srdce, nemohla jsem mluvit ani myslet. Vše se mi najednou rozsypalo před očima, naše společné stáří, naše plány, že budeme cestovat, naše péče o vnoučata, vše bylo pryč. Děti máme odrostlé, starší dceři je 26 let a mladší 22, takže ty mají už své životy, jedna je vdaná a druhá studuje v zahraničí, takže mě už tolik nepotřebují.


Dům chtěl pro sebe


Manžel si chtěl nechat dům pro sebe a svou milenku. Měli jsme ještě malý byt, do toho jsem se přestěhovala já. Beztak jsem nemohla v tom domě, který jsme budovali spolu a ve kterém vyrostly naše děti, žít, příliš z něj na mě křičely bolestivé vzpomínky. I tak jsem si ale říkala, že to není příliš hezké chování. Rozvedli jsme se a nějak se vyrovnali s majetkem. Muži se povedlo si nechat větší část pro sebe, ale strádat mě nenechal. Jelikož jsem ale celý život byla na mateřské, nečekal mě příliš dobrý důchod a s penězi, co mi zbyly, bych nežila zrovna královsky.


Nový nádech


Po strašlivém čtvrtroce dennodenního pláče přišel půlrok naprosté deprese a ztráty chuti do života. Nebýt vědomí, že mám dvě dcery, asi bych se životem skončila. Po dalších několika měsících mraků a temna jsem se ale jednoho dne vzbudila a řekla si, že už mě to nebaví. Šla jsem za kamarádkou, co vykládá karty, a ta mi řekla, že jí karty řekly, že pokud se sebou něco neudělám, budu toho jednou litovat, že je to ideální čas začít něco nového, doba truchlení už byla dost dlouhá. Hned ten den jsem si našla jazykový kurz, kam jsem za následující dva měsíce začala docházet. Už jen tohle pro mě bylo hrozně důležité, potkala jsem tam pár lidí, kteří mi přišli zábavní a několikrát jsme si vyšli po kurzu na skleničku. Zase jsem začínala žít. Když jsem pak kurz absolvovala, mladší dcera, se kterou jsme byly hodně v kontaktu na skypu, mi řekla, že teď už můžu i někam jet, že se neztratím, když mám nějaké základy. Nejdřív mě to vyděsilo, ale pak jsem si řekla, že nemám co ztratit a že pojedu do Kanady, která mě vždycky zajímala. A to bylo zcela zásadní rozhodnutí.


Jako z filmu


Rozhodla jsem se odletět na necelé dva měsíce. Neměla jsem ponětí, co tam budu dělat a během příprav na cestu mě střídavě přepadaly pocity nadšení a pocity pochybností – utratím tam hodně peněz, budu se cítit sama, jak zvládnu být tak dlouho mimo známé prostředí, jak zvládnu bydlet v nějakém průměrném hotelu a podobně. Obě dcery mě však podporovaly a tak jsem opravdu vyjela.


První noc v Kanadě byla magická! Prošla jsem se Vancouverem, sice jsem umírala únavou, ale rozrušení mi nedalo. Taxi mě pak odvezlo do hotelu zcela vyčerpanou, ale pyšnou – zvládla jsem sama říct v angličtině adresu a nechat se dopravit a i se ubytovat! A pak se stalo něco neuvěřitelného. Asi po třech týdnech objevování města se slovníkem a průvodcem v ruce jsem narazila na kurzy malování. Nebyly tak drahé, tak jsem se rozhodla je zkusit. Neuvěříte, kdo jeden z nich vedl. Můj spolužák ze školky! Myslela jsem, že omdlím, na druhém konci světa potkám někoho, koho znám! Hned následující večer jsme šli na skleničku a strašně dobře si popovídali. Řekla jsem mu svůj příběh a on mi řekl svůj – těsně před revolucí odjel s přítelkyní, kterou si chtěl vzít, podařilo se jim překonat všechny útrapy emigrantů a když se konečně usadili a našli si práci v Kanadě, vztah se jim rozpadl. Ona pak odjela a on zůstal a jako koníček vedl kurzy malování, jinak se živil počítači. Neuvěřitelně jsme si sedli. Začali jsme se sházet i mimo dny kurzů a pak, když jsem měla odjet, jsem si uvědomila, že mi bude chybět. Celou cestu domů jsem pak chtěla jen být s ním – takhle dobře jsem se s někým snad v životě necítila. Věděla jsem však, že to není možné, aby to cítil stejně.


Boží mlýny melou


Po příjezdu domů jsem najednou nevěděla co se sebou. Ozval se mi manžel, že by mě rád viděl, a šli jsme na oběd. Během něj mi řekl, že jeho nyní už budoucí žena, je těhotná, i když říkala, že bere prášky. Řekl mi, že až teď vidí, co ve mně měl. A že nechce další dítě a dřít až do stáří, aby ho dostal na vysokou a vypiplal, jako to dělal se svými již odrostlými dětmi. Cítila jsem určité zadostiučinění – neměl mě po skoro třiceti letech mé věrné péče opustit kvůli posledním zbytkům romantických návalů. Řekla jsem mu, že už jsem jinde a že nevím, jak bychom teď spolu měli žít. A navíc, že nemůže opustit těhotnou ženu. S tím jsme se rozešli, jako staří přátelé.


Se svým staronovým kamarádem z Vancouveru jsme si od mého návratu psali maily, ale asi po dvou týdnech se přiznal, že mu chybím, že se se mnou cítil opět jako doma. A jestli bych zas nechtěla přijet. Okamžitě jsem kývla. Strávila jsem s ním v Kanadě další měsíc a pak si řekla, že takhle to chci už navždy. Domů jsem se pak vrátila naposledy, prodat byt a vyřídit různé záležitosti. Teď už žiji čtyři roky se svým přítelem za oceánem. Je to asi nejkrásnější období mého života. Do Čech jezdím jednou za půl roku navštívit dcery, které tam už teď žijí obě. Přítel vydělává dost a mě z bytu taky zůstaly nějaké peníze. Anglicky už mluvím dost obstojně, dělám si kurz lektorky pilates a vím, že to neštěstí co mě potkalo, bylo mým největším štěstím. Přála bych každému, aby našel svou pravou cestu životem.


Děkujeme paní Martě za její neskutečný životní příběh. Chcete i vy říct ostatním o tom, co jste zažili? Chcete někoho povzbudit, nebo se naopak vymluvit ze svého trápení? Napište nám svůj příběh na zdravota@email.cz

zde je místo pro vaši inzerci

zde je místo pro vaši inzerci

zde je místo pro vaši inzerci

ČLÁNKY O HUBNUTÍ

TAGY

© 2016 Zdravota.cz